Thomas Culpepper, Jindřichův posluhovač číslo jedna, si chce s královnou Kateřinou Howardovou zřejmě opravdu hodně nabít nos, protože se nebojí menšího či většího odkrývání citů, a vsouvat po kouskách klín mezi královský pár už vůbec ne. Mezitím se pilně „připravuje“ na jedné z myriády královniných služebných a málem i na poněkud větší rybě, Lady Rochfordové (vdova po rychle zapomenutém George Boleynovi), která má rovněž co ukazovat.
Že je Kateřina, která od uplynulého dílu duševně rozhodně dvakrát nepovyrostla, ženou tak trochu putovní, se v podobě neférových ale pravdivých klepů šíří palácem rychleji než kdysi černý mor. Na tenkém ledě zimní Temže se obrazně poprvé – a určitě ne naposledy – ocitá Lord Surrey, možná prý kacíř, určitě však pěkný nelida. V rozsudcích nevyzpytatelný král tentokrát jen suše přihlíží (a přehlíží), přestože si tento muž jen tak bil jeho Londýňany.
V Londýně se zase jednou tančí, příčinou jsou Vánoce a Nový rok. Král Jindřich přizve i Annu Klévskou, která mu možná sice až tak nezavoněla, ale rozhodně má jeho respekt jako čestná, srdečná a problémy nevyvolávající osobnost. Kateřina jakožto žena a královna přirozeně žárlí. Jindřich přece moc na ten respekt není, že? Toto želízko ale nakonec není zdaleka tak horké, jak vypadá a obě dámy hezky se ovíní a spřátelí. Prohlubuje se naopak konflikt mezi Kateřinou a Marií Tudorovnou, která se nepodvolí a nepodvolí (aktuálně Kateřinou nařčená ze staropanenství).
Pokud jde o Jindřicha samotného, tak ten se přestává radovat ze života přesně v době, kdy se ozývá jeho stará dobrá zahnisaná noha. Mladší už asi nebude, pod tíhou utrpení samozřejmě panuje všelijak a sem tam vidí i levárny, které neexistují (anebo existují, ale rozhodně k nim nedospěl zdravým rozumem). Culpepper skáče kolem Jindřicha, jak může. Naneštěstí pro všechny však skáče i kolem jeho choti, a ta se – věrna své mrzké pověsti – takovému chování určitě nebrání. Holt když pán domu možná s konečnou platností nemůže na nohy…