Díl osmý: Král se rozvádí a všichni mu lžou. Jde jen o to, kdo lépe…

„Já bych šel… sem. I když, vlasy jsou les pastí a léček. Čelo nás uklidní, když je hladké a rovné. A tvá tmavá jezírka očí jsou naší lodi nebezpečná. Plavit se v nich je ztroskotáním. Nos jako první poledník vede nás dolů, k ostrovu štěstěny. Tady bych zakotvil – a poslouchal písně Sirén.“

– Některé věci ani král Jindřich v posteli říct nedokáže. To jen básníci (Thomas Tallis).

Kardinál Thomas Wolsey kvituje příjezd svého kolegu, kardinála Campeggia, italského emisara s pověřením samotného papeže, kterému se všechna ta špína ve ztrácející se Anglii pomalu přestává líbit. Carneggio však, jak ostatně brzy vyjde najevo, zdaleka nepřijel sdílet s Wolsey jeho zanícení pro pochlebování králi Jindřichovi VIII., nýbrž hodlá celou věc pokud možno ututlat. To je zároveň signálem pro široký sortiment Wolseyho nepřátel, Charlesem (vévoda ze Suffolku) počínaje a Norfolkem a Thomasem Boleynem konče, aby vystrčili drápky a šťouchli Wolseyho definitivně do kalných vod minulosti. Thomas Wolsey tak ustává svou pozici před králem s obrovskými problémy a několikrát je veřejně ponížen, následkem čehož se pravděpodobně stává agresivním dokonce vůči samotnému Campeggiovi.

Campeggio sám pravděpodobně není zkorumpovaný a do značné míry jedná skutečně ve jménu Boha, potažmo papeže, a hodlá celou kauzu úspěšně tutlat i poté, co se otevřeně dovídá o veškeré hnusné politice, kterou je anglický dvůr doslova prožraný. Jeho naivním plánem je dostat Kateřinu jistou dírou v křesťanských zákonech do kláštera, což podle královny naneštěstí nepřipadá v úvahu.

Nebohému pleticháři Wolseymu tedy neusnadňuje život ani (stále ještě) královna Kateřina Aragonská, bystrá žena ctící staré mravy, která – jako by nestačilo, že je mezi obyčejnými Angličany mimořádně populární – za pomoci šikovně mířených emocionálních útoků na celou frašku pořádně útočí a takzvaný soud díky velké dávce lsti a londýnskému lidu na své straně získá spíše pro sebe. Wolseymu se přirozeně podlamujou kolena.

Anna Boleynová má lákavé křivky, dělá drahoty a celkově si Jindřicha silněji a silněji obmotává kolem prstu, takže podíl myšlení ve skutcích vladaře jedné z největších velmocí středověké Evropy začíná být opravdu minimální. Otráven pomalým procesem a v jeho očích ještě pomalejším Wolseym vysílá přes Olivera Cromwella, mezi jehož koníčky mimochodem patří konvertování královy couřičky v Luteránku, velmi ostrý vzkaz, že jedině legální rozvod s Kateřinou zachrání Řím od války s Anglií, o preferování jeho víry nemluvě. Druhou rukou šmahem posílá do Paříže Charlese, vévodu ze Suffolku, toho času již opět oblíbeného u dvora, aby navštívil dalšího Jindřichova spojence z nouze, krále Františka. Je totiž potřeba získat jisté informace nejen ohledně mlhou obestřeného Campeggia, ale též Wolseyho, muže možná nadměrně konspirujícího, ale zároveň muže, který po celý život stál a trpěl na úkor svých vlastních ambicí po králově vrtošivém boku…