Sezóna 4 – Díl desátý – opona padá. Tudorovci odcházejí na vrcholu

Král Jindřich VIII. s věrným přítelem Edwardem Seymourem bilancují, netuše, jak to bude brzy aktuální. Lordu Hertfordovi (poručník Edwarda Tudora, brzy již krále) a knězi Gardinerovi (alias Pan fialový) se zdá společný profit z blízké smrti krále málo a proto si nemilosrdně vjedou do vlasů. Padají rány, ovšem Hertford hodně rychle vítězí poté, co to Gardiner a spol. notně přeženou s úlisností králi a vesměs se pakují ze dvora v rámci jeho čím dál nepředvídatelnějších povelů. Jindřich se také na stará kolena udobřuje s Francií. I její král František umírá – na syfilis – a pak má přece pifku zejména na císaře Karla.

Když vyzrálá královna Kateřina Parrová díky své dvůrní popularitě zachycuje dopis, pojednávající o jejím kacířství, zadržení a prošetření, uvědomuje si, že se buďto musí zbavit nepřátel (to král nevědomky brzy šmahem zvládne za ni), nebo je třeba získat Jindřichovu ještě hlubší důvěru. To se jí taky daří, ostatně Jindřich na sklonku života rychle krotne a ztrácí ostré hrany mládí. A protože se v případě kněze Gardinera ještě před jeho dvůrní výpovědí ukazuje, že není pouze mužem svatým, ale též mužem nelegálně zbohatnuvším, můžeme v Anglii směle přivítat různé alternativní výklady Bible a dříve neshlýcané metody víry ve všemohoucího.

V rámci jiného bodu bilancování a příprav na „život po“ povolává Jindřich předního malíře Holbeina, aby jej namaloval, stejně jako ztvárnil kdysi jeho otce. A protože Jindřich netouží po lživém, neaktuálním portrétu ze svého mládí, daří se mistrovské dílo až na druhý pokus (přesto oči vidí, že realita je trochu někde jinde; ostatně tvůrci museli chtě nechtě sáhnout ke slavnému skutečnému portrétu, alespoň pokud nechtěli dopustit podivnou frašku).

Charles Brandon neočekávaně umírá v horečkách, ale ještě předtím se potkává s Jindřichem, který mu tvrdí, že ve jménu krále nesmí zemřít. Smrt si o tom myslí svoje a tak Jindřich Charlese zakrátko honosně hřbí na svoje vlastní náklady. Co mohl – vyjma vlastního mládí – ztratit víc, než čestného a věrného muže, jednoho z mála, jenž nebyl za zády krále jedna velká levárna? Tato smutná událost každopádně ještě více otevírá už tak aktuální téma akurátního dědictví pro Edwarda Tudora (a jeho mlsného poručníka).

Na úplném úpatí své cesty se Jindřichovi postupně zjevují jeho manželky, které mu nedávají vydechnout a dovolí si jako duchové říci i to, zač by tenkrát reálně přišly o své nádherné hlavy. Věrný divák tak kupř. zavzpomíná na specifickou ženskost a šarm Anny Boleynové, kterou kdysi zabilo několik úderů do týla. Možná i proto se v opravdu dojemné scéně rozhodne vyslat zbylé ženy, které ho obklopují – Kateřinu Parrovou, Mary a Alžbětu – kamsi do pryč, jen aby ho neviděly na kolenou.

Jindřich VIII., jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších anglických panovníků, zkraje roku 1547 umírá. Seriál řeší tuto smrt velmi elegantně, takže se nedočkáme žádného hořekujícího starocha na smrtelné posteli, nýbrž odchodu bez zbytečných keců a s noblesou. Přesto – nebo právě proto – si poslední desátý díl zachovává vysokou emoční angažovanost. Podtrhuje tak vlastně vzestupnou kvalitu série i celého seriálu, ruku v ruce s očividně navýšeným rozpočtem a kupodivu ještě kvalitnějšími výkony v čele s fenomenálně stárnoucím Jonathanem Rhysem–Meyersem. Tudorovci mi na dlouho utkvějí jako nebojácné a velmi obnažené, ale zároveň i myšlenkově a kulturně nesmírně hodnotné historické drama. S chutí zahrané drama!

Edward nevládne dlouho, pouhých šest let, načež umírá ještě jako dítě. Po něm logicky dostává šanci starší sestra Mary, která prolévá krev pod rouškou náboženství, jak ostatně slíbila. Historie ji bude znát jako Krvavou Mary. Po ní už nastupuje Alžběta/Elisabeth (Královna panna) a spolu s ní i zlatý věk Anglie.