Smrt Kateřiny Howardové zdánlivě posiluje aktuální dědice – prince Edwarda (již se mu hřeje budoucí manželka ve Skotsku) a princezny Alžběty a Marie – neboť se Jindřich VIII. opakovaně ocitá mimo potenciál dalších (královských) potomků. Tahle nešťastná smrt nicméně vyhovuje mnohem širšímu okruhu lidí.
Císař římský (zde se svého kopyta stále drží Karel V.) brojí proti neslýchanému spojenectví Francouzů a Turků. Není nepřekvapivé, že obě strany touží po anglickém spojenci. Nejde jen o nějaké staré ztracené državy – Jindřich má zase dobrou, bojovnou náladu, a beztak by bojoval s kýmkoli, kdo by byl ochoten se mu postavit. Pakt je zprvu tajné povahy, ale než se divák naděje, máme z toho oficiální záležitost. Zdá se, že vleklé škorpení na téma „ženy“ mezi Albionem a Římem mizí doslova mávnutím rukou. Španělský velvyslanec, oberlený šedivý lišák Eustac, vítězí, franouzská spojka Marillac tvrdě prohrává.
Ambiciózní Lord Surrey se nadále chová silně maskulinně, a protože má Jindřich tyhle charaktery rád a zároveň není nějak výrazně spjat s faux pas jménem Kateřina Howardová, vydělává kde může. Po dvojím zadržení za hrubiánské chování maže s královským vojskem rovnou do Skotska, kde zažívá totální vítězství (vysoká šlechta Skotska je slušným způsobem eskortována do Londýna a churavý skotský král po informacích o prohře umírá bez mužského následovníka) a logicky se tak stává novou Jindřichovou oporou. Potěší, že Skotsko bylo zároveň spojencem Francouzů.
Nejvyhledávanějším Skotem v Londýně se tak paradoxně stává Catherine Parr (Kateřina Parrová), brzy již vdova po nemocemi prolezlém, královi po psím způsobu oddaném skotském šlechtici Latimerovi. Je hezká a zdá se mít úroveň, ale rozhodně není nejmladší. Královské dary, lichotky a moudra velmi asertivně odmítá, ale ve skutečnosti tím jenom přilévá olej do ohně. Král je sice král (a že si svou cestičku umí vymést opravdu šikovně), jenže spočívat přeživší královské choti na prstech jedné ruky začíná být neřešitelný problém. Které příští nebude vlastní krk dostatečně milý?
Není bez zajímavosti, že pár fanatických kněžích s královským souhlasem opět nahání po zemi luterány. Tribunál se bezpřekvapivě zvrhne v obvyklou vydíračku a do ohrožení se dostává mj. skrytý luterán Edward Seymour. Jistě nemusím připomínat, co v Anglii 16. století znamenalo „být v ohrožení“, zvláště, když jde o víru svatou.